Revmatoidní artritida je chronické onemocnění kloubů, které medicína v současné době neumí úplně vyléčit. Na druhou stranu terapie v posledních letech zaznamenala velký pokrok. Jedinci s revmatoidní artritidou vstupují do léčebného procesu se směsicí očekávání, strachu a obav. Lékaři nahlížejí na problém z jiného úhlu pohledu, a tak může docházet v jejich vztahu k nejasnostem a následné nespokojenosti. To ostatně potvrzují výsledky rozsáhlého dotazníkového výzkumu, kterého se zúčastnili jedinci s revmatoidní artritidou i jejich lékaři po celém světě.

Stejné problémy na různých kontinentech

Na podzim roku 2018 byl publikován rozsáhlý výzkum, který probíhal dotazníkovou formou. Výzkumu se zúčastnili lidé s revmatoidní artritidou a jejich ošetřující lékaři. Skladba účastníků byla opravdu pestrá, studie totiž zahrnula jedince z mnoha států ze všech kontinentů kromě Afriky. Cílem výzkumu bylo zhodnotit pohled na léčbu ze strany nemocného i lékaře.

Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že kupříkladu v Brazílii, Francii a Japonsku budou problémy zcela rozdílné, nebylo tomu tak. Lidé z různých částí planety sdíleli stejné stesky, které většinou vyplynuly ze špatné komunikace.

Co nám tedy výzkum pověděl?

• Celkem 90 % lékařů bylo spokojených s komunikací s nemocnými ohledně léčby revmatoidní artritidy, na druhé straně celkem 61 % nemocných se necítilo příjemně při sdělování svých obav a strachů.
• Přibližně polovina nemocných se domnívala, že lepší komunikace s lékařem by jim mohla usnadnit zvládání nemoci. V tomto ohledu 68 % lékařů vyjádřilo přání, aby s nimi nemocní více probírali vytoužené cíle léčby.
• Ruku v ruce s tím 88 % lékařů potvrdilo, že pokud se nemocní spolurozhodují o důležitých momentech léčby, jsou více spokojeni s jejím výsledkem.

Jeden příběh za všechny

Svou troškou do mlýna by v této souvislosti mohla přispět i Martina. Lékaři jí ve 32 letech diagnostikovali revmatoidní artritidu, se kterou se potýkala i její babička. Příliš informací o nemoci ovšem neměla, myslela si, že se jedná o zánět kloubů, který je přechodný a po léčbě ustoupí. Na žádost praktického lékaře byla odeslána na vyšetření k revmatologovi, který ji měl zároveň převzít do své péče. Při prvním vyšetření jí lékař sdělil, že jde o nevyléčitelné onemocnění, což Martinu pochopitelně značně vykolejilo.

Lékař pacientce předepsal léky a pozval ji s odstupem času na další kontrolu. Martině se však v té době zhoršily bolesti kloubů, začala trpět úzkostmi a myslela si, že normální život pro ni skončil. Když své obavy při další kontrole sdělila svému revmatologovi, divil se, že se nesvěřila už při prvním setkání. Martině se značně ulevilo poté, co jí vysvětlil, že se bude maximálně všemi dostupnými prostředky snažit zlepšit kvalitu jejího života.

V současnosti je průběh nemoci u Martiny stabilizovaný, a jak sama říká, užívá si života prakticky stejně jako před nemocí. Zvládá svou práci, věnuje se koníčkům a rekreačně sportuje. Sama ale potvrzuje, že komunikace je v jejím vztahu s lékařem naprosto zásadní. Proto vybízí ostatní pacienty, aby se nebáli svěřit se všemi obavami a touhami svému lékaři.

(holi)

Zdroj: https://hqlo.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12955-018-1035-3