Revmatoidní artritida a revmatická horečka: spojuje je pouze podobný název
31. 7. 2014
Jedná se o dvě naprosto odlišné nemoci, ovšem s podobnými názvy – ty pletou hlavu laické veřejnosti i studentům medicíny. Společné mají jen jedno: vznikají v případě, kdy se imunita vymkne kontrole.
Trpí klouby i srdce
Revmatická horečka se objevuje nejčastěji 2–4 týdny po neléčené streptokokové infekci. Mezi lékaři již dlouhou dobu koluje říkanka, která výstižně charakterizuje průběh onemocnění. Říká se, že revmatická horečka „klouby líže a srdce hryže“.
Kromě horečky je tedy pro onemocnění charakteristické postižení kloubů. Nejčastěji jsou to kolena, kotníky, lokty a zápěstí. Na začátku bývá zasažen jeden kloub, který je zarudlý, oteklý a velmi bolestivý. Zánět se potom postupně přesouvá dál.
Nejhůře postiženým orgánem bývá srdce. V průběhu horečky se může objevit bolest na hrudi a srdeční šelest, který je příznakem poničených chlopní. Poškození srdce je opravdu devastující. Chlopně se vlivem zánětu zajizví a mohou způsobit srdeční selhání. Výjimkou nebývá ani vznik arytmií.
Dalšími příznaky jsou únava, vyrážka a nekontrolovatelné pohyby těla, zejména rukou, nohou a obličeje. Tyto záškuby svědčí o postižení nervového systému a jsou označovány jako chorea nebo tanec svatého Víta.
Revmatoidní artritida a revmatická horečka jsou naprosto odlišné choroby. Obě jsou však velmi závažné a rozhodně by se neměly podceňovat. Je pravda, že v éře antibiotik se s revmatickou horečkou nesetkáváme tak často jako dříve. Nebezpečí však hrozí těm, kteří streptokokovou angínu či spálu těmito léky neřeší. Proto lékaři v případě jakékoliv infekce doporučují návštěvu jejich ordinace.
Osoby trpící psoriatickou artritidou mohou sužovat také záněty úponů. Nejde o žádnou banalitu – bolest se vyrovná zánětu kloubů. Přestože jde mnohdy o přechodnou potíž, je nutné ji řešit.
Revmatoidní artritida ale i osteoartritida postihují často zánětlivým procesem drobné klouby ruky. Než dojde k deformaci ruky, je možné využít řadu léků (zejména imunosupresiva a biologickou léčbu).
Nad diagnózou „revma“ u dětí lidé často žasnou. Revma je podle všeobecných představ totiž nemocí vyššího věku a postihuje především seniory. Revmatické onemocnění se přitom dětem a dospívajícím nevyhýbá. Jeho projevy se ale mohou výrazně lišit od revma dospělých.
Každému pacientovi s revmatickým onemocněním sdělí informace o správném užívání léku nejdříve jeho ošetřující lékař, revmatolog. Následně je pak připomene ještě lékárník, kterému je předepsaný recept předložen. Dodržování předepsané léčby už poté záleží jen na pacientovi. Právě nedůslednost na jeho straně může vyvolat mylný dojem, že léčba neúčinkuje, jak má. Lékaři často o tomto problému hovoří jako o nedostatečné adherenci k léčbě.
Existují pohybové aktivity, které lidem trpícím některou z revmatických nemocí nijak neubližují. Stejně tak však jsou jisté druhy sportovních disciplín, které pro revmatiky z hlediska jejich onemocnění vhodné rozhodně nejsou.
Lidé trpící artritidou mají v závislosti na typu a závažnosti svého postižení různé zdravotní, osobní i emoční potřeby. Jejich nemoc může být natolik závažná, že se neobejdou bez pomoci svého okolí. Má-li být tato pomoc účinná, je třeba ji zacílit správným směrem.
