Přestože existuje široká nabídka možností léčby revmatoidní artritidy, žádný z léků potlačujících zánětlivou odpověď zatím nevyřešil problém již poškozené tkáně. U terapie kmenovými buňkami je tomu ale jinak – napomáhá totiž právě hojení postižených kloubů.
Přestože existuje široká nabídka možností léčby revmatoidní
artritidy, žádný z léků potlačujících zánětlivou odpověď zatím nevyřešil
problém již poškozené tkáně. U terapie kmenovými buňkami je tomu ale
jinak – napomáhá totiž právě hojení postižených kloubů.
Pomoc od základů
Kmenové
buňky jsou tělu vlastní, většinou „nezralé“ útvary, které ještě mají
schopnost se vyvinout v některý buněčný typ a napomoci hojení a obnově
postižených či poškozených tkání těla. Tyto buňky se nacházejí především
v tukové tkáni a kostní dřeni. Jejich zdrojem je i pupečníková krev.
Obnovující proces
Léčba
potlačující imunitu a tlumící zánětlivou odpověď má u revmatoidní
artritidy obrovský význam. S potlačením imunity je ale spojené i vyšší
riziko infekce a některé nežádoucí účinky. V případě již postižených
kloubů a mimokloubních tkání však konvenční léčba nemůže nabídnout už
žádné zlepšení. Ne tak kmenové buňky.
Napomáhají právě hojení a obnově tkání postižených artritidou.
Poté, co se kmenové buňky dostanou do krevního oběhu, putují do tkáně napadené zánětem a vytvářejí zde protizánětlivě působící látky.
Účinek těchto mediátorů je přitom místní, a tlumí tak imunitu v oblasti postižené zánětem, a ne v celém těle.
Jaké kmenové buňky se užívají
Při
terapii revmatoidní artritidy se využívají buňky pocházející z vlastní
tukové tkáně (tzv. mesenchymální kmenové buňky). Tkáň potřebná k léčbě
se získává odběrem (miniliposukcí) z podkoží, nejčastěji z břicha nebo
hýždí pacienta. V některých zemích se využívají i buňky z pupečníkové
krve pocházející od dárců, v České republice tomu ale tak zatím není.
Léčba
kmenovými buňkami nemůže revmatoidní artritidu definitivně vyléčit,
neboť jde o systémové onemocnění s odlišnostmi v imunitním systému. Je
ale slibnou metodou v nápravě již vzniklých škod, která dokáže výrazně
zlepšit stav postiženého kloubu.
Revmatoidní artritida i o něco méně známá psoriatická artritida jsou choroby charakteristické postižením kloubů. V obou případech je na vině imunitní systém, který napadá zdravé buňky vlastního organismu. Přesto se jedná o odlišná onemocnění a jako k takovým je nutné k nim přistupovat. V následujících řádcích budou popsány společné rysy obou chorob i znaky, pomocí kterých je možné je od sebe odlišit.
Revmatoidní artritida (RA) je autoimunitní onemocnění postihující primárně klouby. Může ale zasahovat i další orgány včetně gastrointestináního traktu (GIT). Pacienti s RA mají o 70 % vyšší výskyt zažívacích obtíží než obecná populce. Projevy jsou rozmanité a mohou zahrnovat ztrátu chuti k jídlu, úbytek hmotnosti, nadýmání, bolesti břicha, zácpu, průjem, reflux či podráždění žaludku, vznik vředů, krvácení do trávicího traktu, nevolnosti, zvracení a další. Příčinou může být samotná RA, medikace podávaná v terapii tohoto onemocnění, nebo také průvodní autoimunitní choroba. Souvislost RA se zažívacím traktem lze nalézt i v etiopatogenezi nemoci, na které se podle některých studií podílí složení střevního mikrobiomu.
Revmatoidní artritida je zánětlivé autoimunitní onemocnění. To znamená, že některé buňky imunitního systému se vymykají kontrole a poškozují tkáně vlastního těla. Pro tuto chorobu je charakteristické poškození kloubů, ale vzácné není ani postižení jiných orgánů.
„Revma“ má většina lidí spojeno s pokročilým věkem. Určitá forma této nemoci ale místo dospělých a seniorů cílí na děti. Jmenuje se juvenilní idiopatická artritida (JIA). Naučit se s touto nemocí žít museli i Jana a Josef, rodiče dvou synů. A především starší z jejich potomků Dan, kterému byla JIA diagnostikována v necelých pěti letech.
Opalování má možná vedle negativních dopadů i jeden pozitivní: podle nového zjištění by mohly mít starší ženy, které mají pravidelný přísun slunečního záření, nižší riziko rozvoje revmatoidní artritidy.
