Chrupavka z kmenových buněk skýtá naději pro poškozené kolenní klouby. Vědci totiž zjistili, že chrupavka může vzniknout použitím dospělých kmenových buněk kostní dřeně a kůže, a v současnosti navíc experimentují s rozličnými chemickými a mechanickými stimuly, aby zlepšili její vlastnosti.
Chrupavka z kmenových buněk skýtá naději pro poškozené kolenní klouby. Vědci totiž zjistili, že chrupavka může vzniknout použitím dospělých kmenových buněk kostní dřeně a kůže, a v současnosti navíc experimentují s rozličnými chemickými a mechanickými stimuly, aby zlepšili její vlastnosti.
Chrupavka je jednou z mála tkání, které postrádají schopnost samozhojení. Pokud je tedy chrupavka postižena například artritidou, jsou tyto účinky dlouhotrvající a devastující. Pokud do chrupavky například vyryjeme tenkou rýhu, nikdy nezmizí. Lékaři tento jev přirovnávají k psaní na měsíční povrch – i po roce zde svůj vzkaz najdete beze změny.
Co jsou vlastně kmenové buňky?
Obecně se můžeme setkat se dvěma typy kmenových buněk, které pocházejí ze dvou hlavních zdrojů:
embryonální kmenové buňky,
dospělé kmenové buňky.
Oba typy jsou charakteristické svým potenciálem rozrůznit se do mnoha buněčných typů, jako jsou kůže, svaly, kosti apod.
Embryonální kmenové buňky vznikají u čtyř- až pětidenního lidského embrya (zárodku), které je ve vývojové fázi tzv. blastocysty. Během normálního těhotenství tato fáze blastocysty pokračuje, dokud se embryo neuhnízdí v děloze; od této chvíle pak mluvíme o plodu. Tento okamžik většinou nastává na konci 10. týdne těhotenství, kdy již vznikla většina hlavních tělesných orgánů.
Dospělé kmenové buňky můžeme najít v různých typech tkání, nalezeny byly například v mozku, kostní dřeni, krevních cévách, svalech, kůži nebo v játrech. V těchto tkáních pak zůstávají řadu let nečinné, dokud nejsou aktivovány zraněním nebo nemocí.
Jaká je budoucnost kmenových buněk?
Cílem vědců je vytvořit biologickou chrupavku, která nejen vyplní defekt, ale bude potenciálně schopná obnovit celý povrch kloubu postiženého artritidou. V současnosti je totiž zatím jedinou možností pro tyto pacienty náhrada kloubu s využitím kovu či plastu.
(pes)
Lupénka je chronické zánětlivé onemocnění, které postihuje především kůži. Podle odhadů se s ní potýkají zhruba 2–3 % populace, kterým může nepříjemně zasahovat do života. Prozatím nemáme žádný lék, který by lupénku dokázal zcela vyléčit, ale i tak existuje celá řada možností, jak ji dostat pod kontrolu. A to včetně neustále se rozvíjející cílené biologické léčby.
Některou z forem juvenilní idiopatické artritidy onemocní 1 dítě z 1000. Nemoc může propuknout v jakémkoliv věku, i když to zřídka bývá před šestým měsícem života. I přes tuto diagnózu by měl malý pacient vést v co největší míře normální život.
Revmatoidní artritida je autoimunitní zánětlivá revmatická choroba, jíž trpí zhruba jedno procento naší populace. I když nejčastěji postihuje lidi ve středním a vyšším věku, nevyhýbá se ani mladým ženám, které by rády založily rodinu. Sama revmatoidní artritida (RA) mateřství nebrání a těhotenství může probíhat nekomplikovaně. „Graviditu je ale nutno dobře naplánovat na dobu, kdy je žena, respektive její nemoc, v dobrém stavu, tedy s nižší aktivitou, a kdy nebere léky, které se neslučují s těhotenstvím,“ upozorňuje MUDr. Dana Tegzová z Revmatologického ústavu a Revmatologické kliniky, 1. LF UK, Praha.
Osteoartróza představuje nejčastější kloubní onemocnění, které bývá spjato s obtěžující bolestí a omezením pohybu. Lékaři nyní přišli s novinkou – nemocným aplikují do poškozeného kloubu jejich vlastní plazmu.
Zajímá vás, proč je kojení pro matku i dítě tak důležité? Víte, jak správně kojit a jaké jsou nejčastější chyby? A jaké podmínky by měla vytvořit nemocnice pro kojící maminky? Zeptali jsme se primářky neonatologického oddělení Nemocnice Hořovice, která nám podala vysvětlení nejen k těmto otázkám ale i k mnoha dalším.
Přestože aktivita revmatoidní artritidy je nejspíše u mužů i žen stejná, trpí ženy mnohem výraznějšími příznaky nemoci. Důvodem je pravděpodobně jejich slabší tělesná konstituce a ztráta svalové hmoty, hlavně ve vyšším věku. To jsou alespoň závěry finské studie.
