Revoluce v léčbě – tak se často hovoří o cílené terapii, která zabírá nejen na revmatoidní nemoci. Co je na ní tak zázračného? A kdy přichází při řešení artritidy na řadu?
Nepřítelem je zánět
Tak jako ostatní léky proti revmatoidní artritidě i cílená terapie má dva jasné cíle:
zpomalit a ideálně zastavit postup nemoci,
zmírnit příznaky choroby a zvýšit tak kvalitu života nemocných.
Důležité je uvědomit si, že hlavním protivníkem v boji proti revmatoidní artritidě je zánět. Normálně jde o obrannou reakci organismu na nějaké poškození. U pacientů s artritidou ale vzniká i tam, kde není zrovna potřeba, tedy v kloubech. Proto většina léků, které se k terapii této nemoci využívají, působí protizánětlivě.
Mazaná biologika
Stejný účinek má i cílená terapie, jde na to ale velmi rafinovaně. Tyto léky totiž napodobují protilátky, které vyrábí i naše tělo a velmi specificky se vážou na konkrétní místa. Většina biologik patří do skupiny takzvaných anti-TNF či inhibitorů TNF-alfa. Toto jméno získaly, protože se vážou na látku zvanou „tumor necrosis factor alfa“. Ta hraje velmi důležitou roli v řízení zánětu. Pokud dojde k jejímu zablokování, sníží se aktivita zánětu a tím vymizí i hlavní příznaky nemoci.
Většinou jde o injekce
Cílená terapie není metodou první volby. Předepisuje se tehdy, když pacient užíval alespoň dva přípravky ze skupiny DMARDs po dobu 6 měsíců a během té doby nedošlo ke zlepšení příznaků. DMARDs neboli „chorobu modifikující léky“ představují základní terapii revmatoidní artritidy. Na rozdíl od nich může biologika předepsat jen specialista v oblasti revmatologie. Podávají se formou injekcí, a to buď do kůže, či do žíly. Četnost aplikace se může u různých pacientů lišit – pohybuje se většinou od jedné dávky týdně po jednu za osm týdnů.
Pozor na infekci!
Lidé užívající cílenou léčbu jsou náchylnější k infekci. Proto je důležité, aby všichni lékaři věděli o tom, že daný pacient je aktuálně těmito preparáty léčen. Před tím, než se začnou biologika podávat, je nutné probíhající infekci vyloučit. Toho lze docílit pomocí rentgenu plic a krevních testů.
Obecně se předpokládá, že cílená terapie je účinnější než DMARDs. Bohužel nefunguje u každého a předem se nedá říci, do které skupiny bude daný pacient patřit. Zda cílená léčba funguje tak, jak má, se většinou ukáže do 12 týdnů od první dávky.
Kvůli kloubním obtížím se řada jedinců s revmatoidní artritidou vyhýbá pravidelnému pohybu a intenzivnějšímu cvičení. A to nejčastěji kvůli strachu ze zhoršení nemoci, bolestí pohybového aparátu či poškození kloubů. Opak je pravdou – pravidelná fyzická aktivita revmatikům jednoznačně prospívá a pomáhá jim ulevovat od bolestí. Výběr vhodné pohybové aktivity je ale nutné konzultovat s odborníkem, který podle zdravotního stavu pacienta určí vhodný druh aktivity a intenzitu zátěže.
Dítě s chronickým onemocněním by mělo mít při návratu do školy po dlouhé absenci realistické cíle. Snaha za každou cenu okamžitě dohnat všechno zmeškané učivo a mít ty nejlepší známky může pro dítě představovat poměrně velký stres, který opět zhorší průběh nemoci. Nemoc by neměla dítě nijak omezovat...
Zánětlivé autoimunitní onemocnění revmatoidní artritida ovlivňuje nemocné po všech stránkách. Mají bolesti, zejména zad a kloubů, bývají unavení, a proto obvykle musí výrazně ubrat ze svého životního tempa. Pochopitelně se to týká i zaměstnání. Říci, či neříci o své nemoci zaměstnavateli? Žádat o snížený úvazek? Případně změnit kvalifikaci? To vše a mnoho dalšího pacienti řeší, jak vyplývá i z příběhů dvou mladých žen s revmatickou nemocí.
Chronická bolest dokáže významně narušit kvalitu života osoby, která jí trpí. V lepším případě znepříjemňuje, v tom horším přímo znemožňuje běžné aktivity, jakými jsou například sport, sex nebo spánek. Proti bolesti je ale možné bojovat. A pomyslným bitevním polem – kromě fyzického těla – může být i duše pacienta.
Vyvážená strava a vhodný pohyb jsou důležité pro všechny děti. U těch, které trpí juvenilní idiopatickou artritidou a dalšími chronickými nemocemi, to ale platí dvojnásob.
Řada pacientů s psoriatickou artritidou se svých ošetřujících lékařů ptá, zda bezlepková dieta může pomoci při jejich onemocnění a zda by ji měli dodržovat. V současné době žádné takové obecné doporučení neexistuje a jasné důkazy o vztahu stravy obsahující lepek a průběhu jednotlivých autoimunitních onemocnění chybí. Mimo to je lidský organismus velmi komplexní systém a choroba u každého jedince probíhá odlišně. Všechny tyto skutečnosti je proto nutné brát v úvahu a případné doporučení bezlepkové diety zvažovat s ohledem na potřeby konkrétního pacienta.
