Přestože se v názvu této nemoci skrývá slovo „arthros“ neboli kloub, není to jediné místo, které může postihnout. Nemocné revmatoidní artritidou totiž často trápí také různé postižení očí.
Suché oči
Nedostatek slz, pocit suchých očí či přítomnosti cizího tělesa v nich bývá nejčastějším očním příznakem doprovázejícím revmatoidní artritidu. Potíže mohou být mírné, ale také velmi obtěžující až nesnesitelné. Řešením bývá aplikace takzvaných umělých slz nebo celková imunosupresivní terapie. Vhodné je také vysazení nebo změna léků, které mohou pocit suchých očí zhoršovat. Patří mezi ně:
diuretika („odvodňující“ léky),
antihistaminika (protialergické léky),
kontraceptiva (léky proti početí).
Pozor na bělmo
Skleritida neboli zánět očního bělma představuje vážnou komplikaci revmatoidní artritidy. Není-li tento problém léčen, může způsobit až proděravění očního bulbu. Mezi příznaky skleritidy patří:
zarudnutí oka,
nadměrná tvorba slz,
bolest,
zvýšená citlivost na světlo.
K léčbě v tomto případě lékaři předepisují protizánětlivé léky, obvykle lokálně užívané kortikoidní kapky.
Méně častá, stejně nepříjemná
Iritida a uveitida − tato označení užívají odborníci pro zánět duhovky a té části oka, která obsahuje vyživující cévy. Jde v porovnání se skleritidou o jev méně častý, přesto bývá u nemocných s revmatoidní artritidou pozorován. Kromě nesnášenlivosti světla a bolesti je pro něj typické také rozmazané vidění. Mezi závažné komplikace zánětu této části oka patří slepota nebo šedý či zelený zákal. Vedle očních kapiček, které předepíše oftalmolog, mohou při léčbě pomoci také tmavé brýle.
Pod dohledem
Nejen samotná autoimunitní choroba, ale také léky užívané při její léčbě mohou bohužel vést k poškození očí. Zvláště pak v případě některých z nich (například kortikosteroidů) lékaři doporučují pravidelné oční kontroly.
Na vzniku nebo vzplanutí revmatoidní artritidy se podílejí i zevní vlivy. Ukazuje se, že mezi ně patří i kouření cigaret. Švédští vědci si dali za cíl zjistit, jaký je vztah mezi výskytem revmatoidní artritidy různé závažnosti, mírou kouření cigaret a genetickými předpoklady pro revmatoidní artritidu...
Myslíte si, že srdce ohrožují hlavně stres a rozčilování? Strašáků je mnohem více. A někteří jsou hezky skrytí. Jedním z nich může být zánět. Například lidé s artritidou a dalšími chronickými záněty mají až dvakrát vyšší riziko infarktu než ostatní.
Většina pacientů trpících revmatickou nemocí hledá cesty, jak se vypořádat s bolestmi. Může nám ulevit teplo? Ovlivňuje revmatickou bolest naše psychika? Jak nám dokážou pomoci lékaři a co můžeme pro zlepšení udělat my sami? Na otázky nám odpověděla MUDr. Marta Olejárová, CSc., z Revmatologické kliniky 1. lékařské fakulty a Revmatologického ústavu.
Revmatoidní artritida patří mezi autoimunitní onemocnění, u kterých si dosud odborníci nejsou jisti, co přesně je způsobuje. Dosud je známo několik rizikových faktorů, včetně genetických, které se na vzniku revmatoidní artritidy podílejí. Jak ale přesně ke spuštění chorobného procesu dochází, zatím nikdo neví.
Škola není pro dítě jen místem učení a vzdělávání, ale podílí se i na jeho společenských či sportovních aktivitách. Pokud kvůli chronické chorobě nemůže dítě delší dobu školu navštěvovat, často kromě znalostí ztratí i své místo v kolektivu spolužáků a kamarádů. Čím delší taková absence je, tím déle a obtížněji se po návratu vše vrací k normálu.
Revmatoidní artritida (RA) je autoimunitní onemocnění postihující primárně klouby. Může ale zasahovat i další orgány včetně gastrointestináního traktu (GIT). Pacienti s RA mají o 70 % vyšší výskyt zažívacích obtíží než obecná populce. Projevy jsou rozmanité a mohou zahrnovat ztrátu chuti k jídlu, úbytek hmotnosti, nadýmání, bolesti břicha, zácpu, průjem, reflux či podráždění žaludku, vznik vředů, krvácení do trávicího traktu, nevolnosti, zvracení a další. Příčinou může být samotná RA, medikace podávaná v terapii tohoto onemocnění, nebo také průvodní autoimunitní choroba. Souvislost RA se zažívacím traktem lze nalézt i v etiopatogenezi nemoci, na které se podle některých studií podílí složení střevního mikrobiomu.
