Máte někdy pocit, že jste na revma sami? Nejste! Jsme tu s vámi. A právě teď jsem tu s vámi já: autorka, lékařka a revmatička.

Můj názor na artritidu je, že by ji někdo měl bez náhrady zrušit. Jenže vynálezce zázračného léku se stále neobjevuje a na mě rozhodně nespoléhejte. A tak nám nezbývá než čekat. S artritidou se zatím budeme muset vypořádat po svém.

A vlastně proč ne? Berme to pozitivně.

Některé příznaky jsou zdrojem neustálé zábavy. Například ztuhlá páteř. My, kdo máme spondylartritidu, máme po ránu páteř tvrdou jako veku. Učesání dlouhých vlasů je tudíž skoro nemožný úkol. Abyste mi rozuměli: Úkolem je učesat a svázat husté a těžké vlasy jakýmkoli úpravným způsobem – ne stylem „náš Franta má kocovinu“. Jo, kdyby se člověk mohl aspoň trochu předklonit nebo zaklonit! Ale ono to nejde.

Výsledek obvykle připomíná známý cimrmanovský snímek „doktor Hedvábný těsně po výbuchu“. Ještě, že mě nikdo nevidí.

Malá ostuda nám nevadí… Na velkou jsme zvyklí

Jsou ale věci, které musíme dělat veřejně. A veřejně se znemožnit – je něco lepšího pro všední den i svátky? Těžko.

Napadlo mě to, když jsem onehdy platila v samoobsluze a ukládala nákup do košíku kočárku. Samozřejmě, že jediný způsob, jak to můžu v průběhu dopoledne udělat, je kleknout si na zem. Ale nevadí mi to! Padám na kolena hbitě a elegantně, bez pocitu viny. Je to mazané a originální! Že si zamažu kalhoty? Jestli to někomu vadí, ať se jde sebekriticky přeprat.

Pokladní v naší samoobsluze pro to ale nemají pochopení a považují to za projev podivínství. „To je ta ženská, co při placení vždycky padne na kolena,“ ukazují si na mě a uchechtávají se. Asi by tomu rády přišly na kloub. (Doslova, řekla bych.) Ale já nepustím ani chlup.

Jsem totiž záhadná.

Pro úplnost bych měla dodat, že zaklonit se nemůžu v žádnou denní dobu. A už to ani nezkouším, mohla bych přijít o hlasivky.

Polibky beze strachu

Všimli jste si někdy, jak moc se musíte zaklonit, abyste políbili člověka, který je o hlavu větší než vy? Poměrně dost. Bez důvtipu do něj můžete tak leda nabourat čelem, to je celé. Díky za tu romantiku, artritido.

I tady si ale můžeme pomoct originalitou a vynalézavostí. Stačí se opřít zády o stěnu, záklon je vyloučen a můžete… Máte-li doma malé děti, můžete se políbit. A tím to asi tak končí. Kdo je má, chápe.

V některých rodinách se vyznání lásky obchází romantickými frázemi nebo naznačováním, ale u nás se prostě zavelí: „Ke zdi!“ Chodím ke zdi ráda a často. A nejen tam.

Choďte taky. Je to blahodárná kúra.

(pez)