Revmatickými nemocemi netrpí jen dospělí. Postiženy mohou být i děti – a to i ty nejmenší. Juvenilní revmatoidní artritidou trpí přibližně 30–150 na 100 000 dětí ve věku do 16 let...
nemocnění juvenilní idiopatickou artritidou je velmi agresivní nemocí, u níž dochází k poškození kloubů. Zároveň může mít tato nemoc vážný dopad na růst a vývoj kostí.
Možností, které se při léčbě juvenilní revmatoidní artritidy (JIA) nabízejí, je celá řada. Podobně jako u dospělých jsou ale přítomny i nežádoucí účinky těchto léků, zejména kortikoidů. Děti jsou ale k těmto vedlejším účinkům mnohem citlivější než dospělí. Kortikoidy jsou velmi účinné léky snižující zánětlivou aktivitu onemocnění, u dětí ale působí rizikově mimo jiné na růst, imunitu a hormonální činnost nadledvinek. Proto je třeba jejich podávání pečlivě sledovat a dbát bezpečnosti.
Velkou šancí, kterou může dnešní medicína postiženým dětem nabídnout, je biologická léčba. Ta může u dětí podobně jako u dospělých potlačit zánětlivou aktivitu spuštěnou imunitním systémem proti vlastní tkáni. Zánět je hlavní příčinou poškození kloubů a chrupavky.
Obnova narušeného růstu
Biologická léčba neboli také cílená léčba ale u dětí s JIA dokáže rovněž obnovit růstovou kapacitu, a to dokonce i u těch dětí, u nichž byl růst nejvíce narušen.
K tomuto zjištění došli finští lékaři při studii, ve které byla sledována skupinka 71 dětí s JIA. Když byl výškový přírůstek vyjádřen v centimetrech za rok, u dětí, kterým byla podávána biologická léčba, došlo oproti dětem, které byly léčeny standardně, k přírůstku o 1,8 centimetru za rok.
Kolem léčby juvenilní revmatoidní artritidy a podávání biologické léčby dětem ale zůstává stále ještě mnoho otazníků.
Existuje bezpečná dávka pro užívání glukokortikoidů, aby nebyl růst permanentně narušen? Jak brzy lze u dětí začít s biologickou léčbou? Jaké jsou dlouhodobé nežádoucí účinky biologické léčby a jak by mělo být dítě, které ji užívalo, sledováno? Existují nějaké kontraindikace, při kterých není dobré podávat cílenou léčbu v průběhu růstové periody?
Metotrexát je jedno z léčiv s nedobrou pověstí. Přitom je to důležitý přípravek pomáhající při řadě chorob. Pro koho a kdy je tedy vhodný a jak řešit případné nežádoucí účinky?
Revmatoidní artritida (RA) je autoimunitní onemocnění postihující primárně klouby. Může ale zasahovat i další orgány včetně gastrointestináního traktu (GIT). Pacienti s RA mají o 70 % vyšší výskyt zažívacích obtíží než obecná populce. Projevy jsou rozmanité a mohou zahrnovat ztrátu chuti k jídlu, úbytek hmotnosti, nadýmání, bolesti břicha, zácpu, průjem, reflux či podráždění žaludku, vznik vředů, krvácení do trávicího traktu, nevolnosti, zvracení a další. Příčinou může být samotná RA, medikace podávaná v terapii tohoto onemocnění, nebo také průvodní autoimunitní choroba. Souvislost RA se zažívacím traktem lze nalézt i v etiopatogenezi nemoci, na které se podle některých studií podílí složení střevního mikrobiomu.
Každému pacientovi s revmatickým onemocněním sdělí informace o správném užívání léku nejdříve jeho ošetřující lékař, revmatolog. Následně je pak připomene ještě lékárník, kterému je předepsaný recept předložen. Dodržování předepsané léčby už poté záleží jen na pacientovi. Právě nedůslednost na jeho straně může vyvolat mylný dojem, že léčba neúčinkuje, jak má. Lékaři často o tomto problému hovoří jako o nedostatečné adherenci k léčbě.
Bolest a otok kloubu nemusí vždy značit jeho infekci. Jednou z příčin rozvoje podobných příznaků může být i takzvaná reaktivní artritida. Co se za tímto označením skrývá?
Francouzští vědci prokázali, že aerobní cvičení je bezpečné pro lidi trpící revmatoidní artritidou i jinými revmatickými nemocemi. Spolu se zlepšením funkce srdce a plic zmírňuje bolesti kloubů, a tím zlepšuje kvalitu života těchto pacientů.
Kromě věhlasu a mnohdy pohnutých osudů spojuje mnoho známých osobností napříč časem i jedno onemocnění – revmatoidní artritida. Podívejte se, kdo se s touto nemocí také potýkal.
