Revmatickými nemocemi netrpí jen dospělí. Postiženy mohou být i děti – a to i ty nejmenší. Juvenilní revmatoidní artritidou trpí přibližně 30–150 na 100 000 dětí ve věku do 16 let...
nemocnění juvenilní idiopatickou artritidou je velmi agresivní nemocí, u níž dochází k poškození kloubů. Zároveň může mít tato nemoc vážný dopad na růst a vývoj kostí.
Možností, které se při léčbě juvenilní revmatoidní artritidy (JIA) nabízejí, je celá řada. Podobně jako u dospělých jsou ale přítomny i nežádoucí účinky těchto léků, zejména kortikoidů. Děti jsou ale k těmto vedlejším účinkům mnohem citlivější než dospělí. Kortikoidy jsou velmi účinné léky snižující zánětlivou aktivitu onemocnění, u dětí ale působí rizikově mimo jiné na růst, imunitu a hormonální činnost nadledvinek. Proto je třeba jejich podávání pečlivě sledovat a dbát bezpečnosti.
Velkou šancí, kterou může dnešní medicína postiženým dětem nabídnout, je biologická léčba. Ta může u dětí podobně jako u dospělých potlačit zánětlivou aktivitu spuštěnou imunitním systémem proti vlastní tkáni. Zánět je hlavní příčinou poškození kloubů a chrupavky.
Obnova narušeného růstu
Biologická léčba neboli také cílená léčba ale u dětí s JIA dokáže rovněž obnovit růstovou kapacitu, a to dokonce i u těch dětí, u nichž byl růst nejvíce narušen.
K tomuto zjištění došli finští lékaři při studii, ve které byla sledována skupinka 71 dětí s JIA. Když byl výškový přírůstek vyjádřen v centimetrech za rok, u dětí, kterým byla podávána biologická léčba, došlo oproti dětem, které byly léčeny standardně, k přírůstku o 1,8 centimetru za rok.
Kolem léčby juvenilní revmatoidní artritidy a podávání biologické léčby dětem ale zůstává stále ještě mnoho otazníků.
Existuje bezpečná dávka pro užívání glukokortikoidů, aby nebyl růst permanentně narušen? Jak brzy lze u dětí začít s biologickou léčbou? Jaké jsou dlouhodobé nežádoucí účinky biologické léčby a jak by mělo být dítě, které ji užívalo, sledováno? Existují nějaké kontraindikace, při kterých není dobré podávat cílenou léčbu v průběhu růstové periody?
Revmatoidní artritida je nepříjemné zánětlivé onemocnění kloubů, které se bez vhodné léčby zhoršuje. Nejúčinnější, ale ne všemocnou terapií jsou bezesporu léky. Existuje však i řada nefarmakologických postupů. Nejefektivnějším krokem ovšem bývá kombinace obojího.
Revmatoidní artritida (RA) je autoimunitní onemocnění postihující primárně klouby. Může ale zasahovat i další orgány včetně gastrointestináního traktu (GIT). Pacienti s RA mají o 70 % vyšší výskyt zažívacích obtíží než obecná populce. Projevy jsou rozmanité a mohou zahrnovat ztrátu chuti k jídlu, úbytek hmotnosti, nadýmání, bolesti břicha, zácpu, průjem, reflux či podráždění žaludku, vznik vředů, krvácení do trávicího traktu, nevolnosti, zvracení a další. Příčinou může být samotná RA, medikace podávaná v terapii tohoto onemocnění, nebo také průvodní autoimunitní choroba. Souvislost RA se zažívacím traktem lze nalézt i v etiopatogenezi nemoci, na které se podle některých studií podílí složení střevního mikrobiomu.
Onemocnění pohybového aparátu bývá provázeno bolestí, otoky a omezením hybnosti. Lékaři se snaží nemocným od těchto příznaků ulevit za pomoci řady metod. Jedna z nich, tzv. magnetoterapie, využívá účinků elektromagnetického pole.
Klasické grilované jídlo revmatikům neprospívá. Přesto si tímto v létě oblíbeným způsobem mohou připravit opravdové pochoutky, které nebudou zatěžovat jejich zažívání.
Nejsnazším a nejúčinnějším způsobem, který vám usnadní život s revmatoidní artritidou, je preventivní ochrana kloubů. Je to soubor činností a drobných triků, které vám při minimálních nákladech přinesou velký užitek a ochrání vaše ruce před vznikem deformit.
Kvůli kloubním obtížím se řada jedinců s revmatoidní artritidou vyhýbá pravidelnému pohybu a intenzivnějšímu cvičení. A to nejčastěji kvůli strachu ze zhoršení nemoci, bolestí pohybového aparátu či poškození kloubů. Opak je pravdou – pravidelná fyzická aktivita revmatikům jednoznačně prospívá a pomáhá jim ulevovat od bolestí. Výběr vhodné pohybové aktivity je ale nutné konzultovat s odborníkem, který podle zdravotního stavu pacienta určí vhodný druh aktivity a intenzitu zátěže.
