Zákeřné vaskulitidy aneb Když tělo útočí na vlastní cévy
17. 10. 2016
Názvem vaskulitidy se označuje skupina vzácných onemocnění, jejichž společným znakem je zánět cév. Mohou se vyskytovat samostatně, ale také doprovázet například revmatoidní artritidu.
Pro rychlou orientaci
Vaskulitidy mohou být velmi mírné, ale některé formy jsou i život ohrožující.
Časná diagnostika a léčba jsou nejdůležitější prevencí trvalého postižení.
Při určování diagnózy je často nutné využít biopsii (odběr a vyšetření vzorku živé tkáně) nebo zobrazovací metody (angiografie).
Vaskulitidy znamenají zánět, proto je často nutná léčba tzv. imunosupresivy, která zánět potlačují.
Nemoc si příliš nevybírá
Vaskulitidy postihují jak tepny, tak žíly. Onemocnění se vyskytuje u obou pohlaví a v každém věku. Některé z vaskulitid si však přece jen vybírají jisté skupiny lidí. Henochova–Schönleinova purpura se objevuje spíše u dětí než dospělých. Velkobuněčná arteritida se naopak málokdy projeví u pacienta mladšího padesáti let.
Zánět cév může vyústit ve snížení průtoku krve tkáněmi (kůže, plíce, nervová tkáň). Proto mívá širokou škálu příznaků, z nichž nejčastější jsou:
zkrácený dech a kašel,
pocit necitlivosti nebo slabosti končetin,
červené skvrny na kůži (purpura), uzlíky nebo vřídky.
Pestrá škála příčin
Příčina vaskulitid je často bohužel neznámá, některé jsou zřejmě podmíněny dědičně. S největší pravděpodobností se rozvíjejí na autoimunitním podkladu, a tedy v situaci, kdy obranný systém těla útočí na vlastní cévy, jako by byly cizí těleso. Někdy se vaskulitida vyvine v důsledku chronického onemocnění, jako je hepatitida (žloutenka) typu B nebo C. Také může doprovázet jiná celková onemocnění, například systémový lupus erythematodes, revmatoidní artritidu nebo Sjögrenův syndrom.
Jak se vaskulitidy léčí
V léčbě vaskulitid se uplatňují, jak již bylo řečeno, imunosupresivní přípravky, zejména glukokortikoidy. Jejich dávkování a délka léčby závisí na charakteru a tíži onemocnění. Někdy se předepisují i jiná imunosupresiva (methotrexát, cytostatika), protože jejich vedlejší účinky mohou být méně závažné než vedlejší účinky glukokortikoidů. Vzácně si poškození cév vyžádá i chirurgickou léčbu.
Kvůli kloubním obtížím se řada jedinců s revmatoidní artritidou vyhýbá pravidelnému pohybu a intenzivnějšímu cvičení. A to nejčastěji kvůli strachu ze zhoršení nemoci, bolestí pohybového aparátu či poškození kloubů. Opak je pravdou – pravidelná fyzická aktivita revmatikům jednoznačně prospívá a pomáhá jim ulevovat od bolestí. Výběr vhodné pohybové aktivity je ale nutné konzultovat s odborníkem, který podle zdravotního stavu pacienta určí vhodný druh aktivity a intenzitu zátěže.
Juvenilní idiopatická artritida (JIA) je nejčastější typ artritidy, která postihuje děti. Za posledních dvacet let léčba pokročila a výrazně se tak zlepšila prognóza, a to zejména s příchodem biologických léků. Pro JIA je charakteristické období střídání remise a relapsu...
Pod pojmem revmatoidní artritida si nejčastěji představujeme onemocnění, které trápí hlavně malé klouby rukou a zápěstí. Tato choroba se však může projevit na mnoha místech těla, nevyjímaje velké klouby v rameni, koleni nebo kyčli.
V současné době je cílená biologická léčba standardem v léčbě mnoha onemocnění, včetně nádorových nemocí či autoimunitních chorob (včetně revmatoidní artritidy, psoriázy či Bechtěrevovy choroby). Její využití s sebou nese řadu benefitů, přesto však není vhodná pro každého. V některých případech nemůže být podána vůbec, v některých je na ošetřujícím lékaři, aby zvážil její přínosy a rizika.
Francouzští vědci prokázali, že aerobní cvičení je bezpečné pro lidi trpící revmatoidní artritidou i jinými revmatickými nemocemi. Spolu se zlepšením funkce srdce a plic zmírňuje bolesti kloubů, a tím zlepšuje kvalitu života těchto pacientů.
Každému pacientovi s revmatickým onemocněním sdělí informace o správném užívání léku nejdříve jeho ošetřující lékař, revmatolog. Následně je pak připomene ještě lékárník, kterému je předepsaný recept předložen. Dodržování předepsané léčby už poté záleží jen na pacientovi. Právě nedůslednost na jeho straně může vyvolat mylný dojem, že léčba neúčinkuje, jak má. Lékaři často o tomto problému hovoří jako o nedostatečné adherenci k léčbě.
