Řešení výše uvedené nemoci i v dnešní době naráží na mnohé komplikace. Odborníci však přišli na to, že soli zlata při léčbě revmatoidní artritidy mají své místo.
Řešení výše uvedené nemoci i v dnešní době naráží na mnohé
komplikace. Odborníci však přišli na to, že soli zlata při léčbě
revmatoidní artritidy mají své místo. Navíc o tom svědčí již první
zmínky o jeho léčebném použití z doby 5000 let před naším letopočtem v
Indii.
Prostě funguje
Mechanismus účinku však ještě není
dopodrobna prozkoumán. Ví se, že postupná kumulace zlata v
organismu zpomaluje progresi onemocnění a zmírňuje zánět. Nejedná se
však o lék první volby. Soli zlata přicházejí na řadu až po selhání
terapie metotrexátem a chorobu modifikujících antirevmatických léků
(tzv. DMARS). A jak se tedy "zlato" užívá?
Zkušenosti potvrdily nejlepší výsledky po podání solí zlata injekcí do svalu či žíly. Jsou proto upřednostňovány před perorálními tabletami.
Nevýhodou tablet je i delší nástup účinku (nezřídka až 6 měsíců po zahájení terapie).
Injekce jsou podávány obvykle každý týden po dobu 22 týdnů.
V případě, že i nadále přinášejí úlevu, lze v aplikaci pokračovat.
Nežádoucí účinky
Jako
každý lék mají i soli zlata nežádoucí účinky. Liší se podle způsobu
podání. Projevují se ve chvíli, kdy je zlato v organismu již dostatečně
kumulované.
Nejčastěji se vyskytující nežádoucí účinky po injekčním podání jsou:
svědící kožní vyrážka,
drobná poranění v dutině ústní.
Po perorálním podání se může objevit:
průjem,
zvracení,
snížená chuť k jídlu,
problémy s pletí.
K vzácně či velmi vzácně se vyskytujícím nežádoucím účinkům patří:
poškození ledvin způsobené ztrátou proteinů močí,
snížená produkce krevních buněk,
zvýšené riziko infekcí a krvácení,
střevní či plicní záněty.
Ačkoliv
výčet nepříjemných účinků vypadá děsivě, není se čeho bát. Bezpečnost
léčby je zaručena opakovanými ledvinovými a krevními testy.
Jdeme na to
Rozhodli
jste se pro léčbu zlatem? Nezapomínejte však, že ovoce nenese
hned. Zlepšení příznaků onemocnění se dostavuje nejdříve po 3 až 6
měsících pravidelného užívání.
Revmatoidní artritida (RA) je autoimunitní onemocnění postihující primárně klouby. Může ale zasahovat i další orgány včetně gastrointestináního traktu (GIT). Pacienti s RA mají o 70 % vyšší výskyt zažívacích obtíží než obecná populce. Projevy jsou rozmanité a mohou zahrnovat ztrátu chuti k jídlu, úbytek hmotnosti, nadýmání, bolesti břicha, zácpu, průjem, reflux či podráždění žaludku, vznik vředů, krvácení do trávicího traktu, nevolnosti, zvracení a další. Příčinou může být samotná RA, medikace podávaná v terapii tohoto onemocnění, nebo také průvodní autoimunitní choroba. Souvislost RA se zažívacím traktem lze nalézt i v etiopatogenezi nemoci, na které se podle některých studií podílí složení střevního mikrobiomu.
Revmatoidní artritida ale i osteoartritida postihují často zánětlivým procesem drobné klouby ruky. Než dojde k deformaci ruky, je možné využít řadu léků (zejména imunosupresiva a biologickou léčbu).
Artritida je závažné autoimunitní onemocnění, které postihuje klouby i jiné části těla. Tato choroba však často dlouho uniká správné diagnóze. Její příznaky mohou napodobovat jiné nemoci a jsou velmi pestré. Zjistěte, jaká „překvapení“ může revmatoidní artritida skrývat.
Revmatické nemoci jsou skupinou onemocnění, které charakterizuje především chronický zánět na autoimunitním podkladě. Ten se může objevovat v různých orgánových soustavách a projevovat se rozličným způsobem. Stejné je to i s přidruženými onemocněními, které revmatické nemoci mohou doprovázet – týkat se mohou srdce, plic, ledvin, kůže i dalších orgánů.
Nad diagnózou „revma“ u dětí lidé často žasnou. Revma je podle všeobecných představ totiž nemocí vyššího věku a postihuje především seniory. Revmatické onemocnění se přitom dětem a dospívajícím nevyhýbá. Jeho projevy se ale mohou výrazně lišit od revma dospělých.
Vědci prokázali souvislost mezi obezitou a rizikem vzniku revmatoidní artritidy. Podle výsledků výzkumu hrozí ženám s kilogramy váhy navíc větší nebezpečí rozvoje této chronické zánětlivé choroby.
