Mnoho lidí trpí během zimního období chronickými bolestmi zad, a to aniž by existovaly nějaké objektivní důvody jako zranění, nemoc nebo kostní poškození. Na vině by podle nejnovějších výzkumů mohl být i vitamín D, přesněji řečeno jeho nedostatek.
Od nedostatku slunce k bolestem zad
Ačkoliv kdysi odborníci vliv vitamínu D na bolest podceňovali, doktor Stewart Leavitt se svým týmem dokázal pravý opak. Jeho studie totiž ukazuje, že podávání vitamínu D v zimním a podzimním obdobím dokáže ulevit od chronických bolestí zad.
Do studie zahrnuli celkem 360 pacientů s chronickými bolestmi zad a u všech se prokázalo, že mají nedostatečné hladiny vitamínu D. Když jim však byl vitamín D podáván po dobu tří měsíců, u 95 % z nich bolesti ustoupily. Příčin, proč by to tak mohlo být, je několik. Vitamín D je totiž nezbytný pro vstřebávání vápníku. Jeho nedostatek tak může vést například ke měknutí kostních tkání, tzv. osteomalacii, která způsobuje bolest. A právě spodní partie zad jsou osteomalacií nejvíce ohroženy.
Navíc největší přísun vitamínu D do lidského těla zabezpečuje zejména slunce a jeho záření. V zimě ale intenzita slunečního svitu klesá, kromě toho se sluneční paprsky ani nemají kvůli tlustým vrstvám oblečení jak ke kůži dostat.
Pomohou tablety i cvičení
Lékaři tedy doporučují sledovat u pacientů s chronickými zimními bolestmi zad hladiny vitamínu D, které by se měly pohybovat mezi 30 a 60 ng/ml. A pokud jsou hladiny nižší, vitamín uměle doplňovat. Kdysi preferované dávky 600 mezinárodních jednotek jsou již dávno překonané. Lidé totiž během podzimu a zimy potřebují daleko více, lékaři proto doporučují i 10 000 mezinárodních jednotek vitamínu D denně a více.
Užívání vitamínu D ale samozřejmě není všespásné. Pacienti s bolestí zad by neměli zapomínat na cvičení, protahování a také správné držení těla. Odpadnou tak starosti s užíváním léků proti bolesti, což zase prospěje pacientovu žaludku i játrům.
Dálný východ vždy lákal zbytek civilizace a není snad oboru, kde by do západního myšlení a poznatků nezasáhl a nějak jej neovlivnil. Podívejme se na přínos východní medicíny při řešení autoimunitního zánětu pohybové soustavy zvaného Bechtěrevova choroba.
Je to zhruba 10 let, kdy se revmatologové v důsledku nových mezinárodních klasifikačních kritérií začali na ankylozující spondylitidu (Bechtěrevovu nemoc) dívat jinou optikou. Nově se diagnostika této choroby neopírá pouze o známky postižení na rentgenových snímcích, ale také o jiné parametry. Co dalšího se za poslední dobu změnilo v diagnostice a léčbě Bechtěrevovy choroby? Jaké faktory nejvíce ovlivňují, zda dojde k rozvoji těžké formy nemoci? Na tyto i mnohé další otázky odpovídal revmatolog prof. MUDr. Pavel Horák, CSc., z FN v Olomouci.
Bechtěrevova choroba dokáže nemocným znepříjemnit každý pohyb. V dnešní době se ale fantazii meze nekladou, bechtěrevikům usnadňuje život řada kompenzačních pomůcek – od holí a podavačů až po speciální pracovní stoly. Razantní proměnou může projít i domácí prostředí, aby co nejvíce vyhovovalo potřebám každodenního života s chorobou, která omezuje hybnost kloubů.
Ankylozující spondylitida neboli Bechtěrevova nemoc postihuje především páteř a pohybový systém obecně. Nebezpečí ovšem hrozí i jinde v organismu. K jakým chorobám jsou tito pacienti náchylnější?
Bolesti zad nejsou chvilkovou záležitostí, jde velmi často o chronické obtíže. Akutní bolest se sice často rychle zlepší, ovšem dlouhodobé problémy se zády řadu pacientů doprovázejí celoživotně.
Bechtěrevova choroba neboli ankylozující spondylitida je závažné a svými projevy život omezující chronické autoimunitní onemocnění revmatoidního charakteru. Průlom v terapii jejích těžkých forem přineslo až zavedení cílené biologické léčby. Ačkoli ani s využitím těchto moderních léčiv není možné Bechtěrevovu chorobu zcela vyléčit, jejich vliv na kvalitu života pacientů je obrovský a umožňuje jim návrat k plnohodnotnému životu.
