Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Pro žádného rodiče není příjemné zjistit, že jeho dítě trpí závažnou chorobou, kterou juvenilní idiopatická artritida (JIA) bezesporu je. Velký nápor představuje nejen na psychiku, ale také na čas.
Osteoartróza představuje nejčastější kloubní onemocnění, které bývá spjato s obtěžující bolestí a omezením pohybu. Lékaři nyní přišli s novinkou – nemocným aplikují do poškozeného kloubu jejich vlastní plazmu.
Revmatoidní artritida ohrožuje asi 0,8 % světové populace. Snížit pravděpodobnost jejího vzniku lze přitom změnou životního stylu. Na co se konkrétně zaměřit, vám napoví následující řádky.
Existují pohybové aktivity, které lidem trpícím některou z revmatických nemocí nijak neubližují. Stejně tak však jsou jisté druhy sportovních disciplín, které pro revmatiky z hlediska jejich onemocnění vhodné rozhodně nejsou.
Přestože existuje široká nabídka možností léčby revmatoidní artritidy, žádný z léků potlačujících zánětlivou odpověď zatím nevyřešil problém již poškozené tkáně. U terapie kmenovými buňkami je tomu ale jinak – napomáhá totiž právě hojení postižených kloubů.
