Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Revmatoidní artritida ale i osteoartritida postihují často zánětlivým procesem drobné klouby ruky. Než dojde k deformaci ruky, je možné využít řadu léků (zejména imunosupresiva a biologickou léčbu).
Bolest při revmatoidní artritidě bývá úporná a chronická. Lékař musí rozhodnout, jak ji bude efektivně řešit. Některé léky na tlumení potíží si může koupit pacient sám, jiné jsou pouze na předpis.
Přestože české pojišťovny od roku 2005 zdesetinásobily své výdaje na biologickou léčbu, stále to nestačí. Česká republika ve srovnání se západními zeměmi výrazně zaostává. Biologická léčba je jednou z nejpřevratnějších novinek, které se v medicíně v posledních dvaceti letech objevily...
Léky, změny v životosprávě i pravidelný pohyb – to vše má pozitivní vliv na průběh revmatoidní artritidy. Aby vám však sport neublížil a cvičení mělo jen pozitivní dopady, to by měl ohlídat odborník, tedy fyzioterapeut.
Léčba je vždy o spolupráci mezi lékařem a pacientem. A žádná úspěšná spolupráce se neobejde bez otevřené komunikace. Ani v případě revmatoidní artritidy tomu není jinak. Velmi pomůže, pokud budeme při pravidelných návštěvách v ordinaci upřímně mluvit o všech těžkostech, obavách a očekáváních spojených s nemocí a léčbou.
S chladnějším počasím, deštěm nebo změnami atmosférického tlaku se u některých lidí s bolestmi kloubů jejich potíže stupňují. Jak se říká, cítí to v kostech. Na otázku, zda tato závislost opravdu platí a proč, hledali odpověď vědci z Argentiny a Floridy.
