Ještě poměrně nedávno nás rodiče i lékaři strašili nevábně chutnajícím i vonícím rybím tukem. Přesto jistě nikdo nepochyboval o jeho pozitivním účinku na organismus. V současné době se naštěstí situace změnila. Rybí tuk již dostanete jako želatinovou tobolku, kterou zapijete vodou.
a jste tak nepříjemných zážitků zcela ušetřeni.
Dáte si makrelu, nebo tuňáka?
Základní součástí rybího tuku jsou tzv. omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Tuto látku si naše tělo neumí samo vytvořit a její přívod do těla je zajištěn potravou. Základním zdrojem jsou mořské ryby, zejména pak makrela, losos a tuňák. Ani ryby si jej nicméně samy nevytvářejí, ale získávají ho z planktonu. Platí zajímavé pravidlo, že čím je voda studenější, tím více nenasycených mastných kyselin plankton obsahuje. Dalším možným zdrojem omega-3 mastných kyselin jsou některé ořechy a semínka.
Recept na delší život
Omega-3 mastné kyseliny působí na první pohled jako zázrak. Snižují riziko srdečních a cévních onemocnění, ovlivňují proces srážení krve, mají protizánětlivé účinky a mohou zlepšit i kvalitu vlasů a nehtů. Není náhoda, že grónští Eskymáci jsou jedni z nejzdravějších lidí na planetě.
Rybí tuk a artritida
Zatím nejsou známy účinky rybího tuku na všechny typy artritidy, nicméně současný výzkum potvrdil jeho užitečnost u revmatoidní artritidy, Bechtěrevovy nemoci a u psoriatické artritidy. Existují také doklady o pozitivním účinku na systémový lupus erytematosus. Naopak u osteoartritidy není efekt rybího tuku zatím zcela jasný.
Konkrétní účinky vyplývají především z dlouhodobého užívání rybího tuku. V takovém případě dochází ke snížení závislosti na nesteroidních antirevmaticích a také k omezení nežádoucích vedlejších účinků léčby. Některé zprávy také mluví o roli rybího tuku v prevenci a léčbě depresí.
Bechtěrevova choroba je zánětlivé onemocnění drobných kloubů páteře. Může vést až k postupnému srůstání obratlů v tuhý celek, který nedovolí pacientovi běžný pohyb.
Při vzniku revmatologických chorob hraje roli kromě jiného také dědičnost. Jak je to ale konkrétně u některých z nich? Bechtěrevova choroba patří mezi revmatologická autoimunitní onemocnění s nejpatrnějším genetickým vlivem...
Ruský neurolog, psychiatr a fyziolog Vladimír Michajlovič Bechtěrev je známý zejména díky Bechtěrevově nemoci, kterou poprvé popsal právě on. Význam tohoto lékaře a vědce v dějinách medicíny byl však mnohem větší.
Ankylozující spondylitida neboli Bechtěrevova nemoc je revmatické autoimunitní onemocnění, které sice nelze vyléčit, ale lze jej léčit. Vzhledem k povaze onemocnění, při kterém dochází k zánětlivému postižení až tuhnutí páteře, případně jiných kloubních spojení, je kromě léčby zásadní i pravidelné cvičení. Jaké konkrétně a jak často, jaké další pohybové aktivity jsou pro pacienty vhodné a na co jiného by si měli dát pozor, popisuje v rozhovoru Mgr. Maja Špiritović, Ph.D., fyzioterapeutka z Revmatologického ústavu v Praze.
Bechtěrevova choroba neboli ankylozující spondylitida je závažné a svými projevy život omezující chronické autoimunitní onemocnění revmatoidního charakteru. Průlom v terapii jejích těžkých forem přineslo až zavedení cílené biologické léčby. Ačkoli ani s využitím těchto moderních léčiv není možné Bechtěrevovu chorobu zcela vyléčit, jejich vliv na kvalitu života pacientů je obrovský a umožňuje jim návrat k plnohodnotnému životu.
Většina z nás zná potíže se zády v nejrůznějších podobách podstatně důvěrněji, než bychom chtěli. A právě možná díky tomu o této civilizační chorobě koluje mezi lidmi kromě faktů i mnoho mýtů. Rádi bychom vás seznámili s několika z nich.
