Revmatoidní artritida (RA) je autoimunitní onemocnění postihující primárně klouby. Může ale zasahovat i další orgány včetně gastrointestináního traktu (GIT). Pacienti s RA mají o 70 % vyšší výskyt zažívacích obtíží než obecná populce. Projevy jsou rozmanité a mohou zahrnovat ztrátu chuti k jídlu, úbytek hmotnosti, nadýmání, bolesti břicha, zácpu, průjem, reflux či podráždění žaludku, vznik vředů, krvácení do trávicího traktu, nevolnosti, zvracení a další. Příčinou může být samotná RA, medikace podávaná v terapii tohoto onemocnění, nebo také průvodní autoimunitní choroba. Souvislost RA se zažívacím traktem lze nalézt i v etiopatogenezi nemoci, na které se podle některých studií podílí složení střevního mikrobiomu.

Řada pacientů s psoriatickou artritidou se svých ošetřujících lékařů ptá, zda bezlepková dieta může pomoci při jejich onemocnění a zda by ji měli dodržovat. V současné době žádné takové obecné doporučení neexistuje a jasné důkazy o vztahu stravy obsahující lepek a průběhu jednotlivých autoimunitních onemocnění chybí. Mimo to je lidský organismus velmi komplexní systém a choroba u každého jedince probíhá odlišně. Všechny tyto skutečnosti je proto nutné brát v úvahu a případné doporučení bezlepkové diety zvažovat s ohledem na potřeby konkrétního pacienta.

V současné době je cílená biologická léčba standardem v léčbě mnoha onemocnění, včetně nádorových nemocí či autoimunitních chorob (včetně revmatoidní artritidy, psoriázy či Bechtěrevovy choroby). Její využití s sebou nese řadu benefitů, přesto však není vhodná pro každého. V některých případech nemůže být podána vůbec, v některých je na ošetřujícím lékaři, aby zvážil její přínosy a rizika.

Dědičnost hraje důležitou roli při přenosu a vzniku širokého spektra chorob, včetně revmatických onemocnění. Vztah genů a revmatických nemocí však není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za jejich vznikem totiž stojí více než jen genová výbava zděděná po rodičích.

Kvůli kloubním obtížím se řada jedinců s revmatoidní artritidou vyhýbá pravidelnému pohybu a intenzivnějšímu cvičení. A to nejčastěji kvůli strachu ze zhoršení nemoci, bolestí pohybového aparátu či poškození kloubů. Opak je pravdou – pravidelná fyzická aktivita revmatikům jednoznačně prospívá a pomáhá jim ulevovat od bolestí. Výběr vhodné pohybové aktivity je ale nutné konzultovat s odborníkem, který podle zdravotního stavu pacienta určí vhodný druh aktivity a intenzitu zátěže.

Většina pacientů trpících revmatickou nemocí hledá cesty, jak se vypořádat s bolestmi. Může nám ulevit teplo? Ovlivňuje revmatickou bolest naše psychika? Jak nám dokážou pomoci lékaři a co můžeme pro zlepšení udělat my sami? Na otázky nám odpověděla MUDr. Marta Olejárová, CSc., z Revmatologické kliniky 1. lékařské fakulty a Revmatologického ústavu.