Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Potíže související s artritidou mohou být u někoho mnohem výraznější během chladného období. Často se stává, že ani předepsané léky nedokážou dostatečně ulevit od bolesti.
Revmatické nemoci jsou skupinou onemocnění, které charakterizuje především chronický zánět na autoimunitním podkladě. Ten se může objevovat v různých orgánových soustavách a projevovat se rozličným způsobem. Stejné je to i s přidruženými onemocněními, které revmatické nemoci mohou doprovázet – týkat se mohou srdce, plic, ledvin, kůže i dalších orgánů.
44letý Zdeněk patří mezi pacienty, které dlouhou dobu trápily bolesti zad, ovšem příčinu svých potíží neznal. Už na střední škole na tělocviku například při fotbale opakovaně upadl, měl problémy se zvednout a pak ho několik dní bolela záda. Stejně tak na vojně a později při nástupu do zaměstnání. Až pozorná oční lékařka jej v 27 letech nasměrovala na revmatologii.
Děti s juvenilní idiopatickou artritidou trpí bolestmi, otoky a zhoršením hybnosti kloubů. Jedním z příznaků této nemoci bývá také únava. Napovíme, jak malého pacienta podpořit a čím mu vrátit chuť do života.
Bolest a otok kloubu nemusí vždy značit jeho infekci. Jednou z příčin rozvoje podobných příznaků může být i takzvaná reaktivní artritida. Co se za tímto označením skrývá?
Její název je složitý, projevy velmi nepříjemné a diagnostika značně spletitá. Chcete-li se dozvědět něco víc o axiální spondylartritidě, jste na správném místě.
