Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Revmatická artritida a borrelióza jsou si podobné víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Příznaky těchto dvou onemocnění tak mohou poplést hlavu i zkušeným lékařům. Navíc existuje teorie, která tvrdí, že borrelióza může stát za vznikem artritidy.
Revmatoidní artritida je dlouhodobé a komplikované onemocnění především kvůli tomu, že dosud není známa jeho příčina. Ze stejného důvodu není proto snadná ani jeho léčba. Lékaři volí tzv. léčbu symptomatickou, která ovlivňuje příznaky (symptomy) nemoci, ale vlastní vyvolávající příčinu samozřejmě nevyřeší
O cílené léčbě se často mluví jako o terapii budoucnosti. Mnozí pacienti trpící artritidou nebo lupénkou by tato slova jistě potvrdili. I jim totiž preparáty v podobě inhibitorů TNF-alfa velmi pomáhají. S jakými neduhy konkrétně si tyto léky poradí?
Ačkoliv je s artritidou spojováno hlavně postižení kloubů, nejde zdaleka o jedinou oblast lidského těla, kterou tato choroba ohrožuje. Jakými dalšími projevy mohou nemocní trpět?
Termoterapie (aplikace tepla nebo chladu) je jednou z nejstarších metod léčby příznaků revmatických nemocí. Její účinky se u jednotlivých pacientů liší, ale úleva může být při správném přístupu značná.
