Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Zanedbání léčby autoimunitních onemocnění, mezi něž patří i revmatoidní artritida, se projevuje zvýšeným výskytem přidružených nemocí se závažnými důsledky, v nejhorších případech i smrtí.
Revoluce v léčbě – tak se často hovoří o cílené terapii, která zabírá nejen na revmatoidní nemoci. Co je na ní tak zázračného? A kdy přichází při řešení artritidy na řadu?
Na takzvanou fibromyalgii, chorobu obtěžující nemocného především trvajícími bolestmi svalů a povětšinou i celkovou únavou, bohužel dnešní medicína ještě tak úplně nevyzrála. Lékaři toto onemocnění zatím neumí zcela vyléčit, dokážou však poskytnout alespoň částečnou úlevu od potíží, které fibromyalgii provází.
Lázeňská léčba různých onemocnění má v naší republice dlouhou tradici. Tato zařízení navštěvují i lidé s revmatoidní artritidou. Poradíme, jak si o lázně požádat a kam se s touto chorobou můžete vypravit.
Revmatoidní artritida patří mezi autoimunitní onemocnění, u kterých si dosud odborníci nejsou jisti, co přesně je způsobuje. Dosud je známo několik rizikových faktorů, včetně genetických, které se na vzniku revmatoidní artritidy podílejí. Jak ale přesně ke spuštění chorobného procesu dochází, zatím nikdo neví.
Juvenilní idiopatická artritida je dlouhodobé zánětlivé onemocnění kloubů, které se objeví už v dětském věku. Jsou pro něj charakteristické bolesti, otoky a omezení pohybu v kloubu. Zejména bolest pak dokáže pořádně potrápit nejen dětské pacienty, ale i jejich rodiče. Ti pak vyzkouší kromě pravidelného rozcvičování i řadu léků s různým efektem.
