Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Pečlivé pozorování pacienta, který onemocněl tuberkulózou a zároveň trpěl revmatoidní artritidou, pomohlo kdysi objevit fakt, že soli zlata příznivě působí na stav revmatoidní artritidy.
Oteklý kloub, který bolí a špatně se s ním hýbe. To je jeden ze základních projevů juvenilní idiopatické artritidy, revmatického onemocnění, které se objevuje u dětí. Oč přesně jde a na koho se s nemocí obrátit? A jaké jsou další revmatické nemoci dětského věku?
„Bude mrznout, cítím to v kostech.“ Možná jste i vy slyšeli tyto předpovědi počasí od lidí, kteří trpí artritidou. A možná vás překvapuje, že se často také vyplní. Ve skutečnosti to není nic neobvyklého. Tito lidé jsou totiž velmi citliví na změnu počasí, hlavně pokud se blíží ochlazení, déšť nebo sněhová vánice. Artritida postihuje velkou část populace...
Ankylozující spondylitida neboli Bechtěrevova nemoc je charakteristická poškozením kloubů páteře, hrudního koše a končetin. Onemocnění je však zrádné v tom, že může postihnout i jiné orgány, výjimkou nejsou ani plíce. Problémy s dýcháním mohou být způsobeny poškozením kloubů, ale také přímým poškozením plicní tkáně. Pro udržení funkce dýchacího systému je důležitý zdravý životní styl a pravidelné cvičení.
Ačkoliv názvy obou nemocí mohou být do jisté míry zavádějící, a řada lidí je dokonce považuje za tutéž chorobu, ve skutečnosti jsou rozdíly mezi nimi zcela zásadní
