Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Pro žádného rodiče není příjemné zjistit, že jeho dítě trpí závažnou chorobou, kterou juvenilní idiopatická artritida (JIA) bezesporu je. Velký nápor představuje nejen na psychiku, ale také na čas.
Trpíte-li revmatoidní artritidou, měli byste být obeznámeni s dalšími chorobami, které s ní souvisí. Mohou být způsobeny zánětlivou reakcí provázející artritidu nebo vedlejšími účinky její léčby. Často se však objevují i ze zcela neznámých příčin.
Lidé s revmatoidní artritidou by měli pravidelně cvičit. Důvodem, proč pohyb ze svého denního režimu často vyřazují, může být omezená pohyblivost a/nebo nedostatek energie.
Onemocnění pohybového aparátu bývá provázeno bolestí, otoky a omezením hybnosti. Lékaři se snaží nemocným od těchto příznaků ulevit za pomoci řady metod. Jedna z nich, tzv. magnetoterapie, využívá účinků elektromagnetického pole.
Fibromyalgie – nevšední diagnóza, kterou mnozí lékaři jen těžko hledají v paměti. Nepochopené a často „poddiagnostikované“ onemocnění. Pro svého nositele však velmi zatěžující a svým chronickým průběhem až zničující. I proto je důležité ji diagnostikovat a začít léčit včas.
Se zvyšujícím se věkem se klouby opotřebovávají, omezuje se jejich pohyblivost. Kloubní náhrady jsou tak šancí, jak být i ve stáří mobilní a bez bolestí. Vědce nyní zajímá, zda jsou revmatoidní artritici nějak znevýhodněni oproti lidem s osteoartrózou.
