Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Léčba revmatoidní artritidy zdaleka nespočívá pouze v užívání medikamentů. Nápomocná může být rovněž rehabilitace, fyzikální léčba a přírodní léčba, za kterou můžete docházet ambulantně nebo ji v intenzivnější podobě využívat během pobytu v lázních. Co lze od takové terapie očekávat?
Autoimunitní onemocnění nazývající se Sjögrenův syndrom dokáže tělo pěkně potrápit. Nemocného mohou mimo jiné pálit a řezat oči, může trpět neustálým pocitem sucha v ústech a v krku, běžná je i ztráta energie. Napovíme, jak si s potížemi poradit.
Kromě věhlasu a mnohdy pohnutých osudů spojuje mnoho známých osobností napříč časem i jedno onemocnění – revmatoidní artritida. Podívejte se, kdo se s touto nemocí také potýkal.
Revmatoidní artritida i o něco méně známá psoriatická artritida jsou choroby charakteristické postižením kloubů. V obou případech je na vině imunitní systém, který napadá zdravé buňky vlastního organismu. Přesto se jedná o odlišná onemocnění a jako k takovým je nutné k nim přistupovat. V následujících řádcích budou popsány společné rysy obou chorob i znaky, pomocí kterých je možné je od sebe odlišit.
Pokud trpíte revmatickým onemocněním, pak jistě víte, že cvičení je nejdůležitější metodou, jak se udržet v kondici. Přesvědčit vás o tom, že se dá sportovat opravdu bezbolestně a s minimálním rizikem pro klouby, to je naším dnešním cílem.
Jaro klepe na dveře, venku je ovšem pořád chladno. Pokud trpíte revmatoidní artritidou, nenechte se zmást prvním slunečními paprsky a stále choďte teple oblečení. Prochladnutí kloubů by mohlo váš stav zhoršit.
