Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Chronická bolest dokáže významně narušit kvalitu života osoby, která jí trpí. V lepším případě znepříjemňuje, v tom horším přímo znemožňuje běžné aktivity, jakými jsou například sport, sex nebo spánek. Proti bolesti je ale možné bojovat. A pomyslným bitevním polem – kromě fyzického těla – může být i duše pacienta.
Vitaminy jsou látky, které se jako součásti různých enzymů účastní řady pochodů v těle. Přijímáme je v potravě a většinou o nich ani nevíme. Když řekneme například větu „Vezmi si mrkev, abys dobře viděl,“ ve skutečnosti tím říkáme: „Vitamin A v mrkvi obsažený dokáže ochránit oči před případnou infekcí.“
Léky proti revmatoidní artritidě sice mohou nemoc zpomalit, ale nezastaví ji ani neopraví už zničené klouby. Pro pacienty s poškozenými klouby je proto někdy nejlepším řešením operace.
Těhotenství nemusí znamenat zhoršení probíhajícího revmatologického onemocnění. Předem plánované těhotenství, pečlivé sledování a vhodná léčba umožňují těmto ženám prožít úspěšné období čekání na miminko. Je ale důležité dodržovat několik pravidel.
Přestože se v dnešní době čím dál více spoléháme v péči o chronicky nemocné a starší lidi na zdravotní systém, nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných a pečovatelské domy, mnohé nasvědčuje tomu, že tento stav není zdaleka ideální...
Když se řekne revma, většina lidí si představí stáří a s ním spojené změny na kloubech. Je to však mylné spojení. Opotřebování kloubů je příčinou artrózy, zatímco revmatoidní artritida je autoimunitní onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé lidi, nezřídka i děti.
