Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Juvenilní idiopatická artritida je agresivní, svízelné a někdy invalidizující onemocnění, které postihuje děti do 16 let. Ovšem optimismus mladých pacientů a jejich nezlomná vůle žít naplno jsou obdivuhodné.
Řešení výše uvedené nemoci i v dnešní době naráží na mnohé komplikace. Odborníci však přišli na to, že soli zlata při léčbě revmatoidní artritidy mají své místo.
Francouzští vědci prokázali, že aerobní cvičení je bezpečné pro lidi trpící revmatoidní artritidou i jinými revmatickými nemocemi. Spolu se zlepšením funkce srdce a plic zmírňuje bolesti kloubů, a tím zlepšuje kvalitu života těchto pacientů.
Život s ankylozující spondylitidou vyčerpává nejen fyzicky, ale i duševně. Bohužel lidé s touto chorobou trpí depresemi častěji než ostatní. Zkusit některou z možností nápravy však nic nestojí.
Myslíte si, že srdce ohrožují hlavně stres a rozčilování? Strašáků je mnohem více. A někteří jsou hezky skrytí. Jedním z nich může být zánět. Například lidé s artritidou a dalšími chronickými záněty mají až dvakrát vyšší riziko infarktu než ostatní.
