Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Budete-li kojit své dítě co nejdéle, snížíte tak pravděpodobnost, že u vás propukne revmatoidní artritida. Zjistili to vědci z Fakultní nemocnice v Malmö ve Švédsku. Cílem jejich studie bylo zjistit, zda kojení či užívání orální antikoncepce ovlivňuje budoucí riziko revmatického onemocnění.
Artritida je závažné autoimunitní onemocnění, které postihuje klouby i jiné části těla. Tato choroba však často dlouho uniká správné diagnóze. Její příznaky mohou napodobovat jiné nemoci a jsou velmi pestré. Zjistěte, jaká „překvapení“ může revmatoidní artritida skrývat.
Na takzvanou fibromyalgii, chorobu obtěžující nemocného především trvajícími bolestmi svalů a povětšinou i celkovou únavou, bohužel dnešní medicína ještě tak úplně nevyzrála. Lékaři toto onemocnění zatím neumí zcela vyléčit, dokážou však poskytnout alespoň částečnou úlevu od potíží, které fibromyalgii provází.
Lékaři různých oborů, často pak revmatologové, se setkávají s dotazy nemocných na účinnost tzv. biolampy, biosvětla, polarizovaného světla nebo světelné terapie.
Trpíte nějakým druhem revmatického onemocnění a bojíte se přijít do jiného stavu? Nemusíte. Výsledky studie z University Medical Center v Nizozemsku totiž ukazují, že ženy s revmatoidní artritidou mají pravděpodobnost, že se jejich nemoc zlepší právě v průběhu těhotenství.
Je to tak. Vzpírání těžších břemen může podle vědců pomoci bolavým kloubům. Zejména pak u lidí trpících revmatoidní artritidou. Tvrdí to britští vědci. Trénink zahrnuje periodické zvyšování váhy při cvičení, což zlepší funkce svalů a následně i kloubů.
