Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Jaro klepe na dveře, venku je ovšem pořád chladno. Pokud trpíte revmatoidní artritidou, nenechte se zmást prvním slunečními paprsky a stále choďte teple oblečení. Prochladnutí kloubů by mohlo váš stav zhoršit.
Léčba revmatoidní artritidy má několik stupňů. Kromě úpravy životosprávy a rehabilitace je často nutné sáhnout i po lécích. Jaké jsou dnešní možnosti farmakologické terapie?
Opálená kůže se sice stala módním trendem, ale existuje také řada lidí, kteří využívají sluneční paprsky k tomu, aby si tak vytvořili dostatek vitaminu D. O něm je totiž známo, že pomáhá udržovat zdravé kosti.
Francouzští vědci prokázali, že aerobní cvičení je bezpečné pro lidi trpící revmatoidní artritidou i jinými revmatickými nemocemi. Spolu se zlepšením funkce srdce a plic zmírňuje bolesti kloubů, a tím zlepšuje kvalitu života těchto pacientů.
Kouření kromě cév a plic poškozuje i další orgány – modrý dým tak bez nadsázky škodí celému organismu. Jak ukazují nové výzkumy, platí to i o kloubech.
Lázeňská léčba je jednou z nejstarších metod, jak bojovat s revmatoidní artritidou. Pomocí různých procedur lze pacientům ulevit od jejich bolesti. Jsou tedy lázně skutečně zázračným lékem na tuto nemoc?
