Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Bolestivé klouby nejsou zdaleka tím jediným, co nemocné trpící revmatoidní artritidou trápí. Onemocnění bývá spjato s celou řadou zdravotních komplikací, z nichž některé mohou být velmi závažné. Znáte jejich varovné příznaky?
Budete-li kojit své dítě co nejdéle, snížíte tak pravděpodobnost, že u vás propukne revmatoidní artritida. Zjistili to vědci z Fakultní nemocnice v Malmö ve Švédsku. Cílem jejich studie bylo zjistit, zda kojení či užívání orální antikoncepce ovlivňuje budoucí riziko revmatického onemocnění.
Přinášíme několik tipů, jak se věnovat hrátkám s jehlou a nití, přestože trpíte revmatem. Stačí několik prostých pomůcek, správná technika a častější přestávky – radosti z vyšívání pak již nestojí nic v cestě!
Myslete na své zdraví. Pečujte o své tělo. Tyto věty dnes a denně vidíme a slyšíme takřka na každém kroku. Zdaleka ne každý si však tyto rady bere k srdci. Přitom pár hodin týdně stačí na to, abyste se cítili mnohem lépe. U lidí s revmatoidní artritidou to platí dvojnásob.
Francouzští vědci prokázali, že aerobní cvičení je bezpečné pro lidi trpící revmatoidní artritidou i jinými revmatickými nemocemi. Spolu se zlepšením funkce srdce a plic zmírňuje bolesti kloubů, a tím zlepšuje kvalitu života těchto pacientů.
Zánětlivé autoimunitní onemocnění revmatoidní artritida ovlivňuje nemocné po všech stránkách. Mají bolesti, zejména zad a kloubů, bývají unavení, a proto obvykle musí výrazně ubrat ze svého životního tempa. Pochopitelně se to týká i zaměstnání. Říci, či neříci o své nemoci zaměstnavateli? Žádat o snížený úvazek? Případně změnit kvalifikaci? To vše a mnoho dalšího pacienti řeší, jak vyplývá i z příběhů dvou mladých žen s revmatickou nemocí.
