Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Hlavním cílem při léčbě juvenilní idiopatické artritidy je umožnit dítěti, aby vedlo co nejnormálnější život. Léčba je proto komplexní a kombinuje farmakologickou terapii spolu s fyzikálními metodami.
Vědci prokázali souvislost mezi obezitou a rizikem vzniku revmatoidní artritidy. Podle výsledků výzkumu hrozí ženám s kilogramy váhy navíc větší nebezpečí rozvoje této chronické zánětlivé choroby.
Miliony lidí trpí bolestmi a otoky kloubů způsobenými artritidou. V současné době se na základně nových studií zjistilo, že právě úprava jídelníčku může průběh revmatoidní artritidy příznivě ovlivnit.
Poškození kůže sluncem zvyšuje riziko rakoviny kůže a urychluje se také přirozený proces stárnutí pleti. Expozice UV záření pak může poškodit také vaše oči. To může vést k problémům, jako jsou pálení očí a zánět spojivek, či dokonce šedému zákalu.
Myslete na své zdraví. Pečujte o své tělo. Tyto věty dnes a denně vidíme a slyšíme takřka na každém kroku. Zdaleka ne každý si však tyto rady bere k srdci. Přitom pár hodin týdně stačí na to, abyste se cítili mnohem lépe. U lidí s revmatoidní artritidou to platí dvojnásob.
Nad diagnózou „revma“ u dětí lidé často žasnou. Revma je podle všeobecných představ totiž nemocí vyššího věku a postihuje především seniory. Revmatické onemocnění se přitom dětem a dospívajícím nevyhýbá. Jeho projevy se ale mohou výrazně lišit od revma dospělých.
