Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Revmatoidní artritida se často vyskytuje s dalšími autoimunitními onemocněními. Jedním z nich může být i tzv. lupus (latinské označení pro vlka) neboli systémový lupus erytematodes. Za obě totiž může mutace jediného genu.
Aerobní cvičení, posilování a flexibilita, to je zdravý pohybový mix při artritidě. Neexistuje totiž důvod, proč byste nemohli cvičit, samozřejmě poté, co vše zkonzultujete se svým revmatologem. Od bolestí zad vám totiž pomůže ulevit i vhodné cvičení! Důležité je zařadit do tréninku cviky podporující nejen vaši sílu ale i ohebnost a pružnost...
Trpíte-li revmatoidní artritidou, měli byste být obeznámeni s dalšími chorobami, které s ní souvisí. Mohou být způsobeny zánětlivou reakcí provázející artritidu nebo vedlejšími účinky její léčby. Často se však objevují i ze zcela neznámých příčin.
Revmatoidní artritida je více než jen onemocnění postihující klouby. Je to nemoc, která kompletně změní život pacienta. Kromě zdravotních obtíží nemocní často ztrácí i sociální kontakt. Přinášíme vám tipy, které vám pomohou se znova zapojit do společenského života.
Jedná se o dvě naprosto odlišné nemoci, ovšem s podobnými názvy – ty pletou hlavu laické veřejnosti i studentům medicíny. Společné mají jen jedno: vznikají v případě, kdy se imunita vymkne kontrole.
