Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Pití alkoholu je známým rizikovým faktorem mnoha zdravotních obtíží: vzniku obezity nebo třeba řídnutí kostí. Navíc se jeho konzumace neslučuje ani s užíváním celé řady léčiv. Opatrnost je na místě i při revmatických nemocech.
Revmatické onemocnění, tak jako většina chronických zdravotních potíží, klade na nemocného člověka nemalé nároky. Zvládat každodenní povinnosti je obtížné a na speciální aktivity mnohdy nezbývá energie. Pokud vám záleží na tom, aby z vašeho vztahu nevyprchalo napětí a romantika, připravte občas svému nemocnému partnerovi malé překvapení. Poradíme vám, jak na to.
Revmatoidní artritida je chronické onemocnění kloubů, které medicína v současné době neumí úplně vyléčit. Na druhou stranu terapie v posledních letech zaznamenala velký pokrok. Jedinci s revmatoidní artritidou vstupují do léčebného procesu se směsicí očekávání, strachu a obav. Lékaři nahlížejí na problém z jiného úhlu pohledu, a tak může docházet v jejich vztahu k nejasnostem a následné nespokojenosti. To ostatně potvrzují výsledky rozsáhlého dotazníkového výzkumu, kterého se zúčastnili jedinci s revmatoidní artritidou i jejich lékaři po celém světě.
Některou z forem juvenilní idiopatické artritidy onemocní 1 dítě z 1000. Nemoc může propuknout v jakémkoliv věku, i když to zřídka bývá před šestým měsícem života. I přes tuto diagnózu by měl malý pacient vést v co největší míře normální život.
Kuřecí kolagen může poskytnout úlevu od příznaků revmatoidní artritidy. Na toto téma totiž proběhla kontrolovaná a dvojitě zaslepená studie, která potvrdila, že kuřecí kolagen typu II je bezpečnou a účinnou léčbou právě pro pacienty s revmatoidní artritidou.
Cvičení je při trápení s klouby zásadní. Na druhou stranu nic se nesmí přehánět. Jak zvolit ten správný druh pohybu, když klouby „stávkují“, napoví naše následující tipy.
