Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Revmatoidní artritida patří mezi autoimunitní onemocnění, u kterých si dosud odborníci nejsou jisti, co přesně je způsobuje. Dosud je známo několik rizikových faktorů, včetně genetických, které se na vzniku revmatoidní artritidy podílejí. Jak ale přesně ke spuštění chorobného procesu dochází, zatím nikdo neví.
Dvě různá onemocnění, dvě různé vyvolávající příčiny. Přesto mají borelióza a artritida některé příznaky natolik podobné, že omyl není vyloučen. Medicína ale zná způsoby, jak odhalit pravdu.
Už naše babičky spojovaly zhoršení kloubních potíží s blížící se změnou počasí. Přestože se může zdát, že jde o pochybné povídačky a pověry, někteří vědci potvrzují možný nepříznivý vliv změn atmosférického tlaku na náš organismus.
Léčba revmatoidní artritidy zdaleka nespočívá pouze v užívání medikamentů. Nápomocná může být rovněž rehabilitace, fyzikální léčba a přírodní léčba, za kterou můžete docházet ambulantně nebo ji v intenzivnější podobě využívat během pobytu v lázních. Co lze od takové terapie očekávat?
Se zvyšujícím se věkem se klouby opotřebovávají, omezuje se jejich pohyblivost. Kloubní náhrady jsou tak šancí, jak být i ve stáří mobilní a bez bolestí. Vědce nyní zajímá, zda jsou revmatoidní artritici nějak znevýhodněni oproti lidem s osteoartrózou.
