Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Nejsnazším a nejúčinnějším způsobem, který vám usnadní život s revmatoidní artritidou, je preventivní ochrana kloubů. Je to soubor činností a drobných triků, které vám při minimálních nákladech přinesou velký užitek a ochrání vaše ruce před vznikem deformit.
Na výročním zasedání Radiologické společnosti v Severní Americe padlo v prosinci 2009 překvapivé tvrzení – nadměrná fyzická aktivita může u mužů a žen ve středním věku způsobit postižení kolenních kloubů a také zvyšovat riziko vzniku osteoartritidy.
Chrupavka z kmenových buněk skýtá naději pro poškozené kolenní klouby. Vědci totiž zjistili, že chrupavka může vzniknout použitím dospělých kmenových buněk kostní dřeně a kůže, a v současnosti navíc experimentují s rozličnými chemickými a mechanickými stimuly, aby zlepšili její vlastnosti.
Pokračujeme v našem seriálu o doporučených pohybových aktivitách u revmatických onemocnění. Dnes se zaměříme na cyklistiku, jeden z nejvhodnějších sportů při těchto problémech.
Revmatoidní artritida se v České republice objevuje u jednoho procenta populace. Postihuje tak zhruba sto tisíc lidí. Nejčastěji tímto zánětlivým onemocněním trpí ženy, které mají dědičné predispozice. V pořadu U lékaře o revmatoidní artritidě mluvil profesor Jiří Vencovský - předseda české revmatologické společnosti Jana Evangelisty Purkyněho, který zároveň pracuje v revmatologickém ústavu v Praze.
