Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Revmatické nemoci jsou skupinou onemocnění, které charakterizuje především chronický zánět na autoimunitním podkladě. Ten se může objevovat v různých orgánových soustavách a projevovat se rozličným způsobem. Stejné je to i s přidruženými onemocněními, které revmatické nemoci mohou doprovázet – týkat se mohou srdce, plic, ledvin, kůže i dalších orgánů.
Revmatoidní artritida ohrožuje asi 0,8 % světové populace. Snížit pravděpodobnost jejího vzniku lze přitom změnou životního stylu. Na co se konkrétně zaměřit, vám napoví následující řádky.
Hlavním cílem při léčbě juvenilní idiopatické artritidy je umožnit dítěti, aby vedlo co nejnormálnější život. Léčba je proto komplexní a kombinuje farmakologickou terapii spolu s fyzikálními metodami.
Revmatoidní artritida způsobuje vašemu dítěti chronickou bolest, ztuhlost a otoky kloubů a další obtíže. Se zmírněním obtíží mohou pomoci letní dětské tábory. Výsledky vědeckých studií totiž ukazují, že zdravotní stav takto postižených dětí se právě při letních aktivitách může výrazně zlepšit.
V létě jsme si užili svěží ovocnou hostinu, ale ani podzim nás neošidí. Ať už máte rádi jakékoli chutě, jistě se pro každého něco najde. Vybírejte z potravin bohatých na živiny, které pomáhají bojovat s nemocemi. Které to jsou?
Imunitní systém je v dnešní době zatěžován ze všech stran: znečistěným ovzduším, nekvalitním stravováním, nedostatkem odpočinku, pohybu, a také stresem. Psychika má totiž na imunitu velký vliv.
