Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Některou z forem juvenilní idiopatické artritidy onemocní 1 dítě z 1000. Nemoc může propuknout v jakémkoliv věku, i když to zřídka bývá před šestým měsícem života. I přes tuto diagnózu by měl malý pacient vést v co největší míře normální život.
Miliony lidí trpí bolestmi a otoky kloubů způsobenými artritidou. V současné době se na základně nových studií zjistilo, že právě úprava jídelníčku může průběh revmatoidní artritidy příznivě ovlivnit.
Revmatoidní artritida dovede velmi znepříjemňovat a komplikovat život. Zkušenosti s tím má i 58letá paní Milena. Nedávno zahájila nový způsob léčby a po prvních pozitivních zkušenostech napjatě očekává, jaké bude mít cílená léčba dlouhodobé výsledky.
Nová skupina léčivých přípravků určená pro léčbu artritidy se nazývá inhibitory Janusovy kinázy. Tyto léky mají jednu velkou výhodu – mohou se užívat ústy, takže je uvítá každý revmatik, kterému vadí pravidelné injekce.
Revmatoidní artritidu a artrózu mnoho lidí zaměňuje. Tato dvě onemocnění mají sice leccos společného, mají však také celou řadu odlišností. Jaké příznaku jsou pro ně typické?
